9. 3. 2009

Oběti počítačové mánie

Mel Croucher se v britském časopise Crash číslo 7/88 zamýšlí nad tímto aktuálním tématem. Lidé často diskutují na téma videohry a nebezpečný vliv na lidskou osobnost. Videohry vydělávají peníze. Haldy peněz! Minulý rok jejich nenasytné štěrbiny spolykaly přes 1 300 miliónů GBP. Policie potvrdila, že se videoherny staly centrem obchodu s drogami a i přes zákazy děti mnohem raději utrácejí na videohrách, které jsou mimo jiné umístěny též v restauracích a snack barech než na mechanických automatech. Crash píše, že v průměrné britské domácnosti má počítač na tzv. normálního uživatele následující vliv: Vše začíná tak, že opustí spoustu svých zálib a věnuje se mu přes 15 hodin týdně. Zhruba po roce je už 35 % počítačů nevyužívaných vůbec a uživatelé se k nim jen zřídkakdy vracejí. Počet her, které vlastní, se nedají ani zdaleka srovnávat s počtem hodin, které stráví jejich hraním. Jejich popularita se dá dosti těžko postihnout. Na druhé straně, většina hráčů videoher či tzv. počítačových hráčů, v době kdy byli vtaženi do tohoto světa, se ve škole nezhoršila. Tolik asi k tzv. „normálním hráčům“.


uhodnete název hry?

Zlozvyk se ale dá nazvat zlozvykem v pravém slova smyslu až tehdy, začnou-li se další aspekty v životě hráče nahrazovat počítačem. Podle British Journal of Criminology často začíná poté, co hráči začnou opomíjet své povinnosti ve prospěch hraní a za peníze, určené jinému účelu, hrají. „Hráč kriminálník“ je kdokoliv, kdo odcizil peníze za účelem nakrmit štěrbiny videoher a takových je, ze všech příznivců tohoto zlozvyku, okolo 14%. Podle listu The Times, minulý prosinec jedno malé děcko začalo rozprodávat rodinné nádobí, aby získalo peníze na svůj zlozvyk. Tak například jeho matka postavila na čaj a ještě než se voda začala vařit, konvice zmizela i s vodou. Obojí pak tento malý nezbeda prodal.

8. září 1987 byl osmnáctiletý dánský student převezen na psychiatrickou léčebnu v Kopenhagenu. Ještě před desátým rokem svého života strávil většinu svého času u otcova počítače a v posledních třech letech trpěl hrací mánií natolik, že vydržel hrát 12 až 16 hodin denně. Videohry nahradily jeho rodinu a přátele takovým způsobem, že úplně ovládly jeho život. Důvod, proč byl přemístěn na kliniku, byl ten, že věřil, že je počítač; zároveň u něho byla zjištěna nová duševní porucha, a to obsesivní mechanická mentalita (trpěl utkvělou představou, že je stroj). Nemůže prý dále komunikovat s lidmi lidskou řečí. Myslí prý v kódu a věří, že se přeměnil v počítač.

Tento smutný případ je extrémem počítačové mánie, ale přiznejme si, že většina z nás zná alespoň jednoho člověka, který alespoň trochu tímto zlozvykem trpí. Jako příklad uveďme klidné děcko, trávící hodiny zavřené ve svém pokoji, oči přilepené k monitoru, hledající falešnou jistotu ve svém elektronickém světě. V roce 1982 britský institut „British Film Institute's Education“ provedl průzkum vlivu agresivních her na mládež a došel k pozoruhodným výsledkům: Tyto hry, vzbuzující agresivitu, nejsou ani zdaleka tak škodlivé jako hloupé reklamy a seriály…

„Hráči kriminálníci“ v Evropě, Japonsku nebo v USA začali hrát videohry mnohem dříve než tzv. „normální hráči“. Když se oběť doslova zakousne, pravidelné krádeže se dostanou na denní pořádek a peníze si začnou obstarávat též prodejem drog. V roce 1987 se zformovala skupina, nesoucí jméno „Amusement Arcade Action Group“, která se pokusila zastavit rychle šířící lavinu, ale marně. Obecné mínění nebere zatím tento problém na vědomí. Ostatně proč také, vždyť i většina rodičů sází na dostizích, hraje sazku nebo dokonce i videohry.

Alespoň vy, čtenáři našeho časopisu, jste si nyní vědomi, jaký fenomenální problém s sebou přinášejí videohry — vy jste první generace, která s nimi přišla široce do styku. Videoherny a další hrací plochy poskytují prostor, který je stranou káravých pohledů rodičů, učitelů a jiných autorit. Toto je též jeden z důvodů, proč hráči zakládají své vlastní gangy, ve kterých je šéfem ten nejlepší v hraní (oproti gangům fotbalových fanoušků, kde o šéfovi rozhodují síly pěstí či tloušťky lebek). Klasický příklad malé party, která se stala obětí videoher, přinesl málem zármutek do několika rodin v Chetlenhamu. Pět přátel, všichni ve věku od 17 do 18 let, si oblíbilo hru Space Invaders, a ta je stála týdně přes 100 liber. Tento dluh se zvyšoval a brzy nabyl vážných rozměrů. Ale místo aby hledali pomoc, rozhodli se řešit problém po svém — hromadnou sebevraždou. Byli natolik vtaženi do světa automatů, který si sami vytvořili, že ztratili naprosto kontakt s realitou, což se dá doložit tím, že se dorozumívali kódovými frázemi a měli též vlastní jazyk. Těchto pět mladých lidí se opravdu pokusilo o sebevraždu předávkováním běžně dostupnými léky. Za svůj život vděčí jednomu z party, který na poslední chvíli zavolal první pomoc. Obdobná příhoda je ze Států, avšak je daleko zlověstnější: David Ventiqallro je šestnáctiletý chlapec, který byl odsouzen k pěti letům nepodmíněné za zabití svého přítele, jedenáctiletého Martina Houtlanda. Soudní proces dokázal, že smrt zavinila počítačová verze příběhu Dungeons and Dragons poté, co vrah uvěřil, že mu tato hra prozradila, že „Martin je škodolibý nepřítel“ a nařídila mu „uhasit zlo“.

To vše tedy znamená, že videohry potřebují licence, stejně jako kina, nezletilým osobám by mělo být zakázáno je používat. Těm, co by rádi tvrdili, že tyto videovýtvory jsou svým způsobem užitečné, ještě připojuji historku Paulene Gardsonové, o které je psáno v týdeníku Computer Trade Weekly. Je ochotna komukoliv předložit důkazy o přímém špatném vlivu počítačových her na děti a rozhodla se vypsat šek na záchranu dětí trpících tímto zlozvykem.

Nejste náhodou počítačový maniak?
  • Hrajete videohry nebo programujete každý den?
  • Hrajete nebo programujete vždy více než čtyři hodiny denně?
  • Hrajete nebo programujete více než 15 hodin týdně?
  • Hrajete nebo programujete více než 25 hodin týdně?
  • Utrácíte veškeré své peníze za videohry?
  • Odcizili jste někdy peníze, abyste si mohli zahrát/koupit videohry?
  • Utratili jste někdy peníze na jídlo za videohry?
  • Jste zadluženi a přesto hrajete?
  • Nešli jste někdy do školy/práce, abyste mohli hrát videohry?
  • Jsou videohry nebo programování jediným vaším koníčkem?
  • Cítíte se rozzlobeni v případě, že jste nedosáhli nového hi-score?
  • Máte něco společného s drogami?
  • Nebyli jste v posledních sedmi letech náhodou nadobro opilí?
Vzpomeňte si, že většina počítačových obětí si vůbec neuvědomuje, že jsou v potížích, takže jestli jste odpověděli na tyto otázky ANO více jak osmkrát, tak možná máte problémy. Jestliže jste k vůli videohrám něco ukradli nebo jestli vás přivedly k nelegálnímu jednání nebo jestli jste se zadlužili, pak máte určitě potíže. Existují telefonní čísla (v ČSSR např. Linka důvěry), na kterých vám pomohou, jestliže se nacházíte v situaci, kdy se vám zdá nemožné mluvit s rodiči, učiteli nebo přáteli, kteří nejsou zasvěceni do vašeho zlozvyku.

Podle Crash 7/88 zpracoval Roman Wildt, Elektronika 8/89